timeDnes je úterý, 26.března 2019, 1:27
Login: /Registrovat

ZÁPIS + DĚTI POTŘEBUJÍ HRANICE

„Má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat.“

Jan Amos Komenský

Co vlastně tímto citátem učitel národů myslel? Mínil tím, že okolo šestého roku života by dítě mělo začít navštěvovat základní školu, a tím zahájit povinné vzdělávání.

Jak bychom mu ale mohli tento významný životní mezník co nejvíce usnadnit?

Někteří lidé tvrdí, že je lepší dítě nechat, aby se vyvíjelo zcela přirozeně, bez našeho působení. Další pak kladou důraz na postupnou a nenásilnou přípravu.  Pravda většinou bývá uprostřed.

Každé dítě je povahově jiné, ale vždy je nutné, poskytnout mu dostatečně podnětné prostředí, které ho bude nenásilně rozvíjet. Citlivý přístup mu pomůže plnit tužby, představy a objevovat svět.

Každé dítě by mělo mít a znát, od nejútlejšího věku, nejenom práva, ale také s nimi související povinnosti, a to doma i v mateřské škole. Je přirozené, že má-li právo hrát si s hračkou, je jeho povinností chovat se k hračce hezky, opatrně, a na konci hry ji po sobě uklidit. Pokud funguje tento jednoduchý princip, zvládne pak nároky, které na něj budou kladeny po nástupu do školy.

Předškolní vzdělávání, které probíhá v mateřské škole, ale je podporováno i ze strany rodiny, by mělo:
- přijmout to, že každé dítě je jedinečné a něčím zvláštní
- umožnit mu rozvoj podle jeho možností a potřeb
- nabídnout mu možnost získat co nejlepší schopnosti, vědomosti a dovednosti
- vytvářet předpoklady pro jeho další vzdělávání („láska k učení“)
- posuzovat pokroky dítěte

Předpokladem pro bezproblémové zahájení školní docházky jsou školní zralost a školní připravenost.

Školní zralostí je myšleno dosažení stupně vývoje:
1. tělesného (dostatečná výška, váha, aj. a zdravotní stav)
2. duševního (poznávání, myšlení, návyky, soustředění)
3. citové a společenské (úroveň zralosti osobnosti – dokázat se odpoutat od rodičů, umět se začlenit do skupiny a respektovat její eticky vhodné požadavky a přání, aj.)

Školní připravenost zahrnuje oblast rozvíjenou učením a sociální zkušeností. Dítě musí zjistit, jak se správně a efektivně učit. Posuzujeme tedy jeho sebeovládání, zvídavost, cílevědomost, schopnost spolupracovat, komunikovat a pracovat s ostatními.

Co vše by tedy mělo dítě při zápisu do ZŠ zvládnout?

  • ví, jak se jmenuje, kolik má let, umí vyprávět o své rodině a orientuje se blízkém okolí
  • mluví v gramaticky správných větách, jeho výslovnost je bez vad
  • umí počítat do 10, zná pojmy více, méně, stejně
  • zná pojmy nahoře/dole, pod/nad, vpravo/vlevo a dokáže je správně použít
  • umí držet správně tužku a umí stříhat
  • dokáže popsat, co nakreslilo
  • soustředí se při hře, kresbě, činnost, kterou začalo, dokáže dokončit, a poté si uklidit pracovní místo
  • dokáže navázat kontakt s cizí osobou
  • zvládne odloučení od rodičů
  • dokáže při hře ustoupit dalšímu dítěti
  • umí se samo obléknout, najíst, zvládá základní hygienu (i na a po toaletě)
  • plní pokyny rodičů, je vedeno k pravidelné pomoci v domácnosti
  • dokáže se podřídit pokynům dospělých (chápe, že je nutné je plnit, i když to pro něho není milé)


Dle nejnovějších poznatků ovšem není vůbec vhodné, jak ze strany rodičů, tak ze strany vzdělávacích institucí, klást při přípravě na zápis na první místo inteligenci dítěte. Hlavní je, zda je dítě schopné zvládnout citové odpoutání od rodiny, zda je schopno sžít se s novým kolektivem, zda se dokáže vyrovnat se zcela jiným režimem, než na jaký bylo doposud zvyklé (v MŠ si dítě mohlo po většinu času hrát, v ZŠ však bude muset soustředěně plnit množství úkolů, za které bude hodnoceno), zda se dokáže vyrovnat s neúspěchem a umí ctít autoritu učitele.

Kdy tedy dítě není pro školu dostatečně zralé???

  • neorientuje se ve svém okolí
  • vyjadřuje se jednoslovně, má vady ve výslovnosti
  • nedovede počítat
  • má problém orientovat v prostoru a poznat pravou a levou stranu
  • neobratně zachází s tužkou
  • nerado kreslí (v jeho výtvorech nelze poznat, co dítě nakreslilo)
  • je roztěkané (nedokáže se soustředit na činnosti), často přerušuje svou práci, nebo ji nedokončí
  • vyhýbá se kontaktu s cizími lidmi, stydí se odpovědět
  • nenavazuje kontakt s vrstevníky
  • během her stojí stranou, může být agresivní a problematické
  • je nesamostatné
  • nedbá o své věci, ničí knihy, aj.
  • nerado se podřizuje a je svéhlavé
  • je neposlušné, umíněné, nevyhoví pokynům dospělých


Proto si uvědomme, že nepřijetí dítěte do základní školy není vůbec ostudou. Je to pouze ukazatel toho, že dítě ještě potřebuje určitý čas k tomu, aby dostatečně vyspělo a mohlo se zdokonalit v určitých oblastech. Zamyslete se, chtěli byste Vy, aby Vás někdo nutil do věcí, na které si ještě netroufáte a víte, že byste se jenom zbytečně trápili???

Mgr. Tereza Baroňová

 

Děti potřebují hranice
Rogge J.; Praha, Portál 1996
přepracovala Mgr. Tereza Baroňová

 

1)     Stanovování hranic

Stanovit hranice může pouze osobnost, která přijme sama sebe a ví, že ji její okolí přijímá i s jejími nedostatky. Teprve potom, když známe sami sebe, můžeme přijímat i děti a naslouchat jim. TO ALE NEZNAMENÁ, ŽE SE PODVOLÍME VŠEM JEJICH POŽADAVKŮM. Někteří rodiče chápou výchovu jako naprosté neomezování dítěte. DĚTI ALE POTŘEBUJÍ PEVNÉ VZORY, podle kterých by se mohly orientovat. KDYŽ CHYBÍ PEVNOST, DĚTI ZKOUŠÍ HRANICE TESTOVAT („Co se asi stane, když udělám toto?“) Pedagog i rodič musí být pevní v postojích, hlase, musí být klidní a vyrovnaní, aby je děti respektovaly. Rodiče chtějí, aby je jejich děti měly rády, a tak se bojí určit hranice sobě i druhým. Avšak mnoho problémů spočívá v neurčení hranic. Děti začínají vyhledávat extrémní situace, aby na sebe upozornily. Touží po jistotě s pravidly. JE NUTNÉ VŠÍMAT SI SITUACÍ, KDY DĚTI HRANICE PŘEKRAČUJÍ. Lhostejní rodiče se uchylují k trestům a zákazům. Zákazy ale vedou k tajnostem a lžím.

Stanovení hranic je založeno na vzájemné úctě, respektování dětského těla i duše (psychiky).

 

2)     Úzké hranice nebo přílišná volnost

Děti jsou od přírody zvídavé bytosti, a tak se chtějí učit řešit různé situace a zacházet s různými předměty. Aby se ujistily o svých schopnostech, musí si problémy „osahat“. Musí se také naučit snášet neúspěch, a tak bychom je před některými zkušenostmi neměli chránit. Jsou schopné využívat své bezmocnosti ve svůj prospěch. Dětský strach a nejistota vyvolávají u dospělých (rodičů) pozornost
a citové reakce, poté s nimi může dítě manipulovat, jak se mu zlíbí.

V dnešní době je trendem absolutně volná výchova. Ta má ale velmi negativní dopad právě na dítě (není schopné navazovat sociální vztahy a kontakty). Příliš velká svoboda vytváří neosobní odstup, vyvolává u dětí strach z osamělosti a může vést k odporu, roztržkám, agresivitě a velkému odstupu. V takovém chování můžeme vypozorovat hledání opory a orientace, smyslu a blízkosti. Někteří lidé přílišnou volnost střídají s impulsivními tresty, z toho se však dítě naučí pouze to, že „hranice určuje ten, kdo je silnější“, a tak se hranice stávají trestem.

K dítěti musíme mít respekt, musíme si vážit jeho přání a potřeb, ale NESMÍME VYJADŘOVAT SVÉ CITY KUPOVÁNÍM VĚCÍ!!! Z praxe víme, že to nefunguje, DÍTĚ TÍMTO ZPŮSOBEM K DOSPĚLÉMU RESPEKT NEZÍSKÁ.

 

3)     Překračování hranic

Hranice ukazují dětem, jak daleko mohou zajít. Děti ale rády zkouší pevnost hranice a reakce dospělých. Hranice je třeba určit i v jednání s dítětem. Nekonečné vyčítání a kárání děti neposlouchají („jedním uchem tam, druhým ven“). Když už rodič ale nějaký rozkaz dá, musí si trvat na svém („KDYŽ SE NĚCO ŘEKNE, TAK TO TAK BUDE“), jinak u dítěte ztrácí respekt, protože sám hranice nedodržuje.

V rodinách se vytrácí komunikace plná prožitku, soucítění, vyprávění příběhů, a tak se nemůžeme divit tomu, že děti berou rozhovor s rodičem jako nepříjemné vyptávání.

Děti potřebují vědět, co si v určitých situacích mohou dovolit a co ne. Aby odhadly hranice, neustále situace testují. Rodič nesmí říct: „To se nedělá.“, ale: „Už dost, rušíš mě.“ Musí také dbát na to, aby dítě poznalo rozhodnost v hlase a postojích.

Když děti vnímají hranice jako nepřiměřené, chápou je jako trest a bojují proti nim (porušováním pravidel).

 

4)     Denní režim

Je nutné nechat dětem volný čas k zahálení, ke krám, ale MUSÍME SI ZAVÉST TZV. DENNÍ RITUÁLY. Rituály poskytují zvyky a ty vytvářejí jistotu a spolehlivost. Společně domluvená pravidla a postupy zabraňují hádkám. DĚTI POTŘEBUJÍ PEVNÝ DENNÍ PROGRAM. Mezi rituály patří např. vstávání, snídaně, čtení pohádky před spaním, atd.

Rodiče i děti musí respektovat vzájemnou potřebu klidu a času sama pro sebe (určí si, kdy se do které místnosti nesmí).

 

5)     Důslednost, výjimky, tresty, agresivita

Stanovení hranic není trest. Při jejich určování musíme přemýšlet, jak budeme reagovat, když dítě hranice poruší. Avšak někdy je nutné využít výjimky. Výjimka znamená pro dítě projev úcty a respektu.

Když dítě příliš zlobí, rodiče často sáhnou k tělesnému trestu (pohlavek, facka, plácnutí přes zadek), ale neuvědomují si, že BITÍ POKOŘUJE DŮSTOJNOST. DÍTĚ SE BRÁNÍ (mstí se a k tělesným trestům přímo provokuje). TÍM UKAZUJE RODIČI, JAK JE VE VÝCHOVĚ BEZMOCNÝ. Někteří rodiče trestají tím, že dítěti odepřou pohlazení, objetí, atd., to ale posiluje vzájemnou neúctu.

DĚTI POTŘEBUJÍ VYCHOVATELE, KTERÝ DĚLÁ CHYBY A JE SCHOPEN JE PŘIZNAT. Potřebují kontakt s osobou, která je schopná přijmout dítě
i s jeho nedostatky, výstřelky, prohřešky a netrestá ho za ně fyzicky, ale ani slovně. Pamatujme, že DĚTI SE UČÍ NÁPODOBOU (co vidí, to dělají, tak se chovají, atd.).

Kdo určuje hranice, musí počítat s projevy nenávisti.

 

6)     Závěr

Děti potřebují hranice kvůli jistotě, orientaci a opoře. Hranice poskytují dostatečný prostor k utváření sociálních vztahů i vlastního „já“. Děti potřebují povzbuzení
a citovou oporu. Přehledná a jednoduchá pravidla a denní rutina pomáhají dětem vyznat se v životě. Musíme dětem ukázat, že zkušenosti jsou spojené s námahou.